23. 5. 2014

Robert Merle - Smrt je mým řemeslem

Originální název: La mort est mon métier
Rok vydání: 1952
Rok vydání v ČR: 1955

Na knihu Smrt je mým řemeslem jsem se třásla už docela dlouho, protože každý, s kým jsem o ní mluvila, popisoval silný zážitek a naprosto zvrácený mechanismus používaný za druhé světové války. Už jsem se ji navíc jednou pokusila stáhnout a přečíst, ale autor elektronické verze dokázal nějakým způsobem na jednu stránku umístit dvě přes sebe, čili na jednu větu navazovala další věta, ale z jiného místa, číst se to nedalo, a tak se mi poštěstilo až teď, kdy jsem ji našla o padesát procent levnější, a tak jsem neváhala.

Už podle anotace bylo jasné, že se jedná o zpověď Rudofla Langa (ve skutečnosti Rudolfa Hösse), velitele vyhlazovacího tábora Osvětim. Ale mé první malé zklamání bylo, že zpověď byla tak důkladná, že po 200 stránek z 300 se táborů ani netkla.

Začala totiž v jeho dětství, kdy žil se svými rodiči a dvěma sestrami. Ale dětství to nebylo idylické, neboť jeho otec přislíbil, že jeho syn se stane knězem, a v přísném drilu mnohdy hraničícím s psychickým týráním držel celou svou rodinu. Jenže Rudolf jeho plány zhatil. Místo kněze toužil stát se vojákem, po jednom incidentu absolutně ztratil víru, a když jeho otec brzy nato zemřel, celou duší se vrhl k armádě, která právě bojovala v první světové válce.

On na frontě díky otcovým pedantským návykům, jimiž ho začal až strašidelně připomínat, strmě stoupal, stal se dokonce poddůstojníkem a vydobyl si respekt. Jenže pak válka skončila, Německo bylo poraženo a on přišel o vše. Jeho rodina s ním nechtěla mít nic společného, on neměl do čeho píchnout, a když už neměl co ztratit a téměř ani co získat, rozhodl se po článku v novinách, který hlásal, že Německo nesmí padnout, přidat se k SA. Brzy na to se začala karta znovu obracet. Získal práci podkoního u barona von Jeseritze, jenž mu po čase věnoval zpustlou usedlost v Bažinách, kterou Rudolf zvelebil a kde se spořádanou německou ženu povil tři děti. V SA brzy zároveň přišli na to, jak zdatným a pečlivým organizátorem je a začali ho využívat pro politickou agitaci, a když se z jejich řad pomalu vyformovala SS, neunikl samotnému Himmlerovi, který přišel s ještě báječnější nabídkou. Vést budovaný koncentrační tábor pro válečné zajatce a podvratné živly, kteří se zde měli prací napravovat, v polské Osvětimi.

Rudolf, jehož vedla mantra, že ho na to potřebují, on je nejlepší, musí to dělat pro Německo a je to rozkaz, po krátkém váhání přijal, a i s rodinou se odstěhoval. A když v polovině války vytvořili vrcholní nacističtí představitelé konečné řešení židovské otázky, čekala Rudolfa nová výzva, vymyslet způsob, jak efektivně likvidovat stále vyšší počet transportů, jak si poradit s hysterií, utajením, likvidací samotnou a následně i pohřbíváním obrovského množství těl, a spolu s tím i svědomím některých svých dosud věrných kolegů. A následně, když už se zdálo, že právě on, Rudolf Lang, psychicky ničený syn fanatického křesťana, odstartuje novou éru třetí říše, přišel konec války, a poslední Rudolfova zkouška - nemožnost soudců pochopit, co pro něj znamenala německá čest a rozkaz.

Jak jsem už zmiňovala, těšila jsem se hlavně na zpracování oné drastické doby vyhlazování obyvatel za druhé světové války, ale tomu byla věnovaná necelá třetina knihy, což by mi tolik nevadilo, protože i Rudolfova situace v dětství byla zajímavá, ale doba od první světové války do nástupu k SA mě vysloveně nudila, a proto mé nadšení tak úplně nevydrželo. A druhý důležitý problém vidím v tom, že se kniha sice čte rychle a dobře, ale poměrně zvláštním způsobem pracuje s časem, což je přirozené, neboť v určitých letech zkrátka Rudolfova situace neprošla žádnou důležitou změnou, kterou by bylo třeba zmiňovat, ale ty ostatní odděluje takovým způsobem, že si často nejsem jistá, kde zrovna jsem, jak daleko už jsem se dostala, a jestli pořád náhodou nejsem v téže chvíli.

Zbytek už je však napsaný velmi dobře. Hlavně se totiž Merlemu podařilo psát za hlavního hrdinu, k němuž každých několik stránek cítím něco jiného. Na začátku, když čtu, jak přísný a nelaskavý domov má, je mi ho jako dítěte líto. Poté se dostanu ke chvíli, kdy na sebe vezme vinu za zlomenou nohu a pomyslím si něco o naivním pitomci. Pak zemře otec a on, místo aby se konečně ze všeho vysvobodil, zaujme doslova jeho místo, a ráda bych ho profackovala, a pak uteče do války a mně je jedno, jestli zemře, či přežije. Když ale potom ze všech sil zvelebuje Bažiny, docela mu i přeju úspěch, a asi nejpodivnější je, že když se urputně snaží vymyslet způsob, jak nejlépe splnit zadaný úkol likvidace "jednotek" v Osvětimi, nemůžu se udržet, abych mu nepřála, ať své problémy zvládne. A nakonec, když se ve své závěrečné řeči, pokouší osvětlit, že o těch lidech nepřemýšlel jako o lidech a pouze plnil rozkazy podle své německé preciznosti, zkrátka mi musí vadit, že mu lidé tu řeč nedopřáli a nepřemýšleli nad ní. Ač jeho následný trest za takových podmínek neodsuzuji, na rozdíl od činů.

To jeho přemýšlení o židech jen jako o "jednotkách" totiž bylo neuvěřitelně nakažlivé. Když o této tématice čtu kdekoli jinde, bere mě to, koho ne. Je to hrůza. Ale tady se nezabýval jejich životními podmínkami, nepoužíval pohled zevnitř, úplně odsunul potřebu poukázat na nelidskost, kdyby snad byl někdo, kdo by to nechápal sám. Jednoduše zde řešil technické záležitosti jako nedostatek místa, problém s epidemiemi, s efektivitou plynování, způsob zbavování se těl, přičemž hleděl na aspekty, které nezajímaly vězně ale Němce. Jak na tom ušetřit, jak zvýšit rychlost, jak neztrácet čas, jak zabránit hysterii. Jediný lidštější okamžik se asi vyskytl pouze když Rudolfova žena zjistila, co doopravdy dělá, a začala mu vyčítat, že vraždí ženy a děti, že jeho ideologie je zcestná (protože jak by mohli židé zničit Němce, když Němci vyhrají válku), a nakonec mu zasadila nejtvrdší ránu, když se ho zeptala, zda by zabil vlastního syna, kdyby mu to přikázali.

Celá kniha tak vůbec není o tom, co mohou někteří (a já mezi nimi) očekávat. Není o utrpení lidí v táborech a sadistických věznitelích, je jen zdrcující ukázkou německé preciznosti a poslušnosti promítnuté v životě jednoho člověka, který nehledí na subjektivní stránku toho, co dělá, ale pouze na to, že je to nutné, je to pro Německo a je na to nejlepší a nejpotřebnější. Člověka, který po zlomu v dětské duši zaplnil vzniklou mezeru vlastenectvím a touhou postavit zemi na nohy a nechal se, naprosto odevzdaný osudu, zmanipulovat tak, jako tisíce dalších, ovšem jeho zvláštní talent a obsedantnost zajistily, že nad nimi čněl. A přirozeně v tom byla i trocha idealistické naivity zhmotněná v reakci na sebevraždu Himmlera a slova, kterými odpovídal na dotazy, proč to dělal a proč ho to nezasáhlo.

To, co Rudolf Lang dělal, v žádném případě neobhajuji. Nezáleží na pohnutkách, pořád šlo o jeho rozhodnutí. Jen to na stránkách není až na několik brutálních scén tak moc vidět, když většinu věcí řeší jednoduše na papíře od stolu, a teprve když si cíleně uvědomím, že nemluví o věcech, je to strašné. Takže místo trnutí zubů a husí kůže lze sledovat, co mohlo dostat některé odpovědné tam, kde se ocitli.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat