Měl být poklidný. Pohodový. Všechno jsem měla vyřídit během pátka a sobotního rána a pak si užít lenošení s hnusným počasím za okny. Teda mně zase tak hnusné nepřijde, mám ho celkem ráda. Podzim. Kdy ale člověku věci vyjdou, jak si naplánoval? Já vám to řeknu. Když vstupenku do kina zaplatí předem, takže jít musí, pokud nechce skoro dvě kila vyhodit oknem. A přestože není tak těžké vyhodit dvě kila oknem, zvláště, jsou-li to dvě kila peří a ne dvě kila olova, ne každému by se chtělo. Takže akorát Americký zabiják vyšel podle plánu. Voda, opět, rozhodně ne. Byt, kde bydlím, je zjevně na vodu extra citlivý! To takový internet, s ním problém ještě nebyl!
Možná si pamatujete, jak jsem psala, že mi sousedi z patra vytopili pokoj. Tak předminulý týden byly konečně zamalované poslední fleky, respektive poslední, které vylezly po uschnutí předposlední malby. Jenže tím se vodové problémy nijak moc nevyřešily. Když jsem totiž minulý víkend přijela z dovolené, v kuchyni kolem dřezu pořád stála voda. Já to moc neřešila, myslela jsem, že kluci jen udělali při vaření bordel, navíc tam ležel mokrý hadr, tak mi "došlo", že je voda z něj. A protože večeři jsem měla z domova, ani jsem si kuchyně moc nevšímala. A když mi asi v jedenáct klepali na dveře, nebyla jsem si ani jistá, že se mi to nezdá, protože jsem byla skoro mimo. Až druhý den ráno mi volala pronajímatelka, že vypnuli vodu, protože nám praskla trubka v kuchyni. No booomba.
Naštěstí šlo o trubku, která se dala snadno vyměnit. Od kolena až ke kohoutku byla mimo zeď, nikdo nemusel nic vysekávat a jen jeden den jsme strávili s vypnutou vodou s tím, že na sprchu se extra zapínala. Protože opravit to mohli až den třetí. Skvěle, říkáte si, pohroma zažehnána, jede se dál, víc se neřeší? No počkejte, to totiž přišel tenhle víkend!
Jak už jsem předeslala, měla jsem v plánu jít v pátek na Amerického zabijáka s Dylanem O'Brianem. A taky jsem šla. Z práce domů v půl třetí, to bylo akorát hodit prádlo do pračky, pak ho pověsit a vyrazit. Propočtené skoro na minutu. Tak jsem přišla domů, hodila prádlo do pračky, nasypala tam prášek, pračku zapnula a... nic. Ani se neobtěžovala rozsvítit, mrcha! Ovšem zatím jsem, netuše nic zlého, jen vyndala pár kousků, že je tam toho třeba moc a seklo se to. Jenže ani to nepomohlo. Tak jsem začala doufat, že nefunguje zásuvka, protože se tak divně vyžvejkaně kývala. Jenže když jsem do ní zapojila tablet, ten se nabíjel, jako by se nechumelilo. Ne, že by se chumelilo. A voda taky tekla řádně. Bylo to tedy pračkou. Kruci! Volala jsem proto pronajímatelce, protože je to pračka erární a ne naše, a že prý v sobotu ráno se na to podívají. Tak jsem praní odložila.
Americký zabiják mě potom bavil. Má to své chyby, spadá to mezi akční filmy s ne brilantně vykreslenými postavami, mně tam věci dávaly smysl hlavně proto, že jsem četla knihu, kterou se inspiroval (příběh jí moc neodpovídá, snad jen v hrubých obrysech). A druhý den dopoledne, vlastně už skoro v poledne, když byla pračka vyměněná, jsem se na ni vrhla znovu. Heh.
Tentokrát se rozsvítila. Tentokrát napustila vodu. A když svítila a napouštěla, přestala jsem si jí všímat a šla si po svém. A když měla doprat, vytáhla jsem jako první šedivé tepláky posypané práškem. Tak jasně, že mě napadlo, že tam toho zase bylo moc, blbě se to protočilo, něco se seklo v bubnu a prášek zůstal. Vytáhla jsem proto zase pár kousků, poloprázdnou pračku zavřela a spustila nejkratší program, aby se prádlo vymáchalo. Jenže to už jsem si jí všímala, a zjistila, že jakmile napustí, začne místo klasického mlácení otáček divně chrčet a ani se nehne. Buben se netočil. Navíc nešla ani vypnout, jako nám jde doma - když ji vypnete chvilku po zapnutí, vypustí se a otevře. Tahle ne. Tak jsem musela čekat, až "nasucho", respektive "na neotáčky" program doběhne. Jenže jsem už nezabránila tomu, aby spolubydlící, v domnění, že jsem vyprala, moje prádlo vyndal, naplnil ji svým a... dostal se do stejného problému. Do toho, že nám oběma zůstal koš mokrého, ale nevypraného prádla. Alespoň jsme ale oba volali pronajímatelce, a když v průšvihu nejste sami, alespoň pro mě to platí, tíží vás o mnoho méně.
Dozvěděli jsme se ale také mnohem méně dobrou zprávu - na tuhle pračku se přijedou mrknout až v pondělí ráno. Takže nám celý víkend v koupelně smrdí dva koše mokrého prádla, protože pardon, spodní prádlo a kalhoty nepovažuju za vyprané, když hodinu a půl leží ve vodě s práškem, takže to musí projet znova. Snad jen tílka jsem vzala v ruce. Jenže moje ruce zase neždímají jako byť stará pračka, a tak schnou doteď. Protože v tomhle počasí s ještě nezprovozněným kotlem neuschne nic. Leda tak silonky. A silonky místo tílek nenosím. Měla jsem pouze štěstí, že ještě před kinem jsem prolezla obchod s oblečením a sehnala dokonce kalhoty. Dneska jsem proto měla v čem jít do práce!
Tím s vodou a příbuznými úkazy snad končím. Ale stejně jsem se tečky za povedenými víkendy dočkala ještě dneska ráno.
To totiž vyjdu z domu, ujdu tři kroky a najednou se ozve škrábání plechů. Žádná rána nebo skřípání nebo dokonce brždění. Škrábání plechů. Vteřinu jsem to ještě nechala být, že asi hovado projelo až moc rychle křižovatku. Ale pak jsem se otočila a všimla si, že kousek za místem, kde se ze tří pruhů stávají dva, vedle sebe stojí stále tři vozy. Respektive vínové auto, světlé auto a trolejbus. A že to vínové, které je nacpané mezi světlým a zábradlím před naším domem, se tlačí ven. A že jak šikovně do té mezery najelo, netuším jak ani proč, to světlé natlačilo přímo na trolejbus, takže oba skončili s pomačkanými plechy. Přímo růžek na růžek. Byla to vlastně krásná symetrie.
Poněkud "krásnější" však je, že v ranních a dopoledních hodinách je tato silnice narvaná. A že sto metrů za nehodou jsou v obou směrech zastávky několika autobusových a trolejbusových linek. Takže měli nejspíš řidiči v Českých Budějovicích radost! Obzvláště, když se kope už i na Lidické, což není jediné místo, kde se teď kope, a když objížďky se tu hledají... no, řekněme, že najít ucházející pořad od Novy je snazší.
Žádné komentáře:
Okomentovat