Chlapec

Originální název: The Boy

Země: USA

Rok: 2016

Když jsem tento film pouštěla, myslela jsem si, že půjde o klasický horor s panenkou, duchy a mladou ženou, jíž nakonec půjde v odlehlé britské samotě o život. A dlouho tak také působil, nic výjimečně nepřekvapovalo a já jen čekala, kdy ten boj o život začne. Jenže pak to přišlo!

Mladá Greta se rozhodla vyřešit svůj život a věčné útěky před nezvladatelným bývalým přítelem tak, že přijala místo chůvy v odlehlé britské vesničce. Najali si ji postarší manželé pro jejich syna Brahmse, nabídli jí štědrou odměnu a Greta doufala, že se vše obrací správným směrem. První šok však přišel, když zjistila, že Brahms vůbec není chlapec, ale panenka v životní velikosti, ke které se jeho "rodiče" chovali jako k živému. To ji samozřejmě zarazilo, zvlášť, když poslouchala, jak mu má číst pohádky, převlékat ho, vyučovat a dokonce mu připravovat jídlo. Ovšem protože už brzy měla v domě s Brahmsem zůstat sama, došlo jí, že jde o neuvěřitelně snadný výdělek. Když je Brahms panenka, rozhodně nemůže ničemu doopravdy uškodit, pokud ho prostě odloží na židli a celou dovolenou svých zaměstnavatelů si bude za tučnou odměnu užívat prázdný dům. A možná i nový objev v podobě poslíčka, který jí vysvětlil, že panenka funguje jako způsob, jak se vyrovnat se smrtí skutečného Brahmse, jenž před lety zahynul při požáru.

Brzy k tomu přišel i druhý šok, který její očekávání narušil. Greta totiž začala zažívat podivné věci. Když se připravovala na schůzku, zmizely jí šaty. V tichu se ozývaly kroky, které neměl kdo vydávat. Dětský smích. Rozházené pokoje. A od chvíle, kdy se přestala řídit denním rozpisem pro Brahmse, jelikož ho považovala za nesmysl, začala ho taky nacházet na různých místech se seznamem úkolů vedle a s vyčítavým pohledem v porcelánové tváři. Jednou dokonce, když slyšela zvuky z půdy a rozhodla se podívat, kdo si z ní tak krutě utahuje, zabouchly se za ní sklápěcí schody a uvěznily ji na celou noc, kterou měla strávit ve městě. Ať se snažila jakkoli, spustily se teprve ráno, aniž by kdokoli vešel do domu.

Nakonec, když se všechny události začaly ještě stupňovat, měla naprosto jasno. V panence Brahmsovi je uvězněný duch skutečného Brahmse, proto se o něj rodiče tak starali. A on ji nestrašil, prostě jen vyžadoval pozornost, takže se ho s vervou ujala a mohla si tak vynahradit vlastního potomka. Čímž to však nekončí, protože Brahms svou přítomnost, na rozdíl od všech klasických duchařských příběhů, předvedl i dalším, když už se všechno vrátilo do běžných kolejí obvyklého režimu, tak nikdy znovu nezazlobil a Greta spolu s ním a okouzleným poslíčkem mohla prožívat podivuhodně spokojený život. Nebo ne? Nebyl by šťastný duch dítěte v panence trochu příliš přitažený za vlasy? Co když je vysvětlení o něco prostší, avšak mnohem děsivější? Greta totiž přece jen zapátrá v Brahmsově minulosti a v osudném požáru a nestačí se divit.

Stejně jako já, dá se říct, protože mě rozuzlení celého příběhu vůbec nenapadlo. Z počátku jsem si myslela, že se starý manželský pár prostě trochu pobláznil po tragické smrti syna, a tak si místo něj adoptoval panenku. Respektive víc jeho matka a její manžel to jen trpí. A protože šlo o horor, čekala jsem, že panenka bude posedlá nějakou zlou entitou, o níž je matka přesvědčená, že je její chlapeček, avšak nová chůva brzy pozná, jaký to je omyl. Tudíž mě dlouho nic nepřekvapovalo. Žádné podivné pohyby panenky, žádné zvuky, zavírání na půdě, mizení věcí, náhlý nepořádek. Prostě jsem jen čekala, kdy se objeví zlo.

Podezřelé mi vše začalo být až ve chvíli, kdy Greta pochopila, že panenka je "živá", a místo zděšení a útěku ji přijala a najednou se úplně rozzářila. Aniž by zkoumala, jestli je to dobrá nebo zlá věc. Tehdy mě napadlo, že to snad má mít šťastný konec, kde jednu rodinu jen nahradí druhá, a opravdu jde o Brahmse, jenž nepřešel na druhý břeh. Ovšem do konce filmu zbývala ještě spousta času a ono krátké šťastné mezidobí, v němž Greta našla nový smysl života s duchem, začalo působit značně podezřele. A také bylo, protože skutečné problémy teprve čekaly ve stínu na chvíli, kdy se ukázalo, že se neodehrává vůbec nic nadpřirozeného. Což bylo ve výsledku vlastně ještě děsivější.

Celé počáteční přesvědčení, že půjde o klasické klišé, tak brzy vzalo za své, a já si tento film užila nejvíc z celé hromady hororů, jaké jsem v poslední době viděla (s výjimkou V zajetí démonů 2, ale o tom až příště). Až na jedno klišé, kterému se vyhnout nedalo, a značně mě otrávilo. Samozřejmě totiž opět muselo jít o víceméně samotu, kde nefunguje mobilní signál a dovolat se můžete jen z pevné linky, která jde v příhodný okamžik odpojit. V okolí také nejsou žádní lidé, jediné spojení se světem zajišťuje jediný, ověřený poslíček (sice sympaťák, ale to to moc nevytrhne) a dům, přestože v něm od začátku nežili víc než dva majitelé a jejich syn, je přímo obří. Tak obří, že má nesčetně pokojů, vejdou se do něj tajné místnosti a ještě lze běhat mezi zdmi. Kolik takových usedlostí po světě existuje, že se v nich odehrává každý druhý horor? Na konci je tedy jasné, proč se z něj majitelé neodstěhovali, i když z něj využívali asi tak desetinu, ovšem stejně je to klišé.

A také se mi zdálo, že pokud už si nedokázali vymyslet příhodnější způsob vyhrocení situace než příjezd Gretina bývalého, mohli ho udělat méně schematickým, a naopak obě hlavní kladné postavy více schopné utíkat. Opravdu jsem se divila, proč při závěrečném konfliktu pořád tak podivně utíkali, a to doslova, a proč se jeden z nich naprosto nepochopitelně obětoval, místo aby popadli nějakou tyč a bum. Vždyť měl holé ruce!

Foto: ČSFD

Mé hodnocení: