Stalo se vám někdy, že vám po cestě ruply kalhoty a než jste došli domů, rozedřelo vám oblečené stehno to čouhající z díry? Mně včera. Takže tuto zmínku berte jako poctu mým nejoblíbenějším černým kalhotám, co už leží v koši.
Ale jak brát tenhle článek, je víc na vás. Můžete jako reakci na článek který se několik dní tvářil jako článek dne na blogu.cz, ale není to tak úplně. Jde spíš o reakci na něco, co slýchám a čítám dlouho, a co mi hlava moc nebere. A totiž na všechny žijící v představě, že lze buď vlastnit tlačítkový mobil, ideálně ještě černobílý, a nebo se přilepit Kanagomem k několikapalcovému displeji mobilu moderního. A mnoho vlastníků starých tyto možnosti ještě konkretizuje tak, že mít nemoderní cihlu je ctnost a volat z dotykáče závislost, plus to ještě někdy doplňují brekem, že neví, co dělat, až se ta věc, co zuby nehty rvou z pracek chtivých muzejních kurátorů, rozbije.
Nu, mám jednoduché řešení. Sežeňte si novou, takovou, která vám bude vyhovovat. Stejně, jako to dělají majitelé moderních verzí. Vám vyhovuje starý mobil bez funkcí, jim zase funkce mobilu nového. Proč v tom pořád hledat vědu, a když už ne vědu, tak patosem zastřený ráj minulosti?
Nepopírám vůbec, že existují lidé, co jsou na mobilu pořád, nemohli by bez něj absolvovat ani krutou a strastiplnou cestu z postele do koupelny a závislost se u nich projevila. A je asi logické, že mají právě smartphony, protože s přístrojem, kde spustíte leda hada a čtyři vyzváněcí melodie, se moc zábavy nenadělá a závislost na čtyřech vyzváněcích melodiích by byla poněkud... rozpačitá. Jenže už většina vzdychačů nad vývojem elektroniky opomíjí řekla bych značně širokou vrstvu těch, co chytrý mobil mají, a tím jejich definice končí. Co ho prostě používají normálně.
Třeba já měla donedávna HTC Desire C. Měl na současné standardy celkem malý displej a vypadal spíš kompaktně, ale já s ním byla naprosto spokojená. Předtím jsem totiž používala kapesní počítač HTC Touch Diamond 2, a ten nebyl špatný, jenže většina funkcí vzala za své, jakmile jsem musela zablokovat přístup k internetu, k němuž se mi vinou softwaru připojoval neustále sám od sebe, a windows mobile je pro uživatele o dost méně přátelský, než android (kupovala jsem ho v roce 2010 a nevím, co to bylo za verzi). Ale na tom zase tak moc nezáleží. Oba dva jsou chytří, dotykoví a se spoustou možností. Takže by zákonitě plno lidí předpokládalo, že jsem na nich visela pořád.
Hmm... ne.
Když jsem se dostala k Desire a konečně mohla používat i internet v mobilu, ani to nezměnilo můj přístup, přesto, že na počítači můžu být od rána do večera. Používala jsem ho na SMS a občas volání i, logicky. Pak kalendář, hudební přehrávač, foťák, adobe reader, aplikaci na poznámky připíchnutelné na plochu, hodiny + budík a zeměpisnou vědomostní hru. A někdy, hlavně ve vlaku nebo když nám vyhodili proud či připojení, jako modem pro můj noťas, protože mi tarif zahrnoval několik mega dat zadarmo. Jo, povypínávala a odinstalovávala jsem z něj plno nevyužitých krávovin, včetně facebooku a GPS, ale jakmile jsem si ho upravila k obrazu svému, byla jsem spokojená a vytahovala ho krom typických mobilních funkcí ve vlaku do školy, kde mě nebavilo dvě hodiny čučet z okna, v tramvaji, při čekání a na záchodě (v té zeměpisné hře jsem jen tam udělala přes 250 tisíc bodů).
Samozřejmě, mohla bych mít cihlu a na všechny ostatní funkce další věc nebo zařízení. Mohla bych si koupit diář, mp3, 4 nebo iPod, foťák, čtečku (nebo střídat knížky), hodinky, budík, atlas a bločky, všechno to naházet do batohu a jít, ale proč? Diáři jsem dala šanci několikrát. Vždycky zůstal pár týdnů ležet v Plzni, pár týdnů doma, zapisovala jsem si do něj připomínky tak měsíc a pak jsem ho někam zahrabala a nakonec se ztratil. Hodinky jsem jednou musela nosit na základce kvůli dojíždění, ztratila jsem je a od té doby neměla potřebu koupit nové. A když mi je dala babička k narozeninám, zapomínala jsem si je nasazovat, tak jsem je nakonec hodila do šuplíku. Foťák... ten mám. Fotila jsem s ním jednou a od té doby, kdykoli do něj dám jakékoli baterky, hlásí, že jsou vybité, i když ostatní přístroje jedou vesele na plnej výkon. A pokud bych měla pár tisíc na koupi pořádného, byl by asi to poslední na seznamu. A přehrávač, čtečku a budík si koupit můžu, ale proč mít čtyři různé přístroje, z nich tři pořád tahat mezi Plzní a domovem, když to může zastat jen jeden, který rozhodně nikam nezaložím, abych ho další měsíc hledala a rok nenašla?
Takže vidíte, ne. Každý, kdo má chytrý mobil, automaticky nevisí na sociálních sítích a nepoužívá ho místo počítače, dokud se k počítači nedostane, ale třeba mu vyhovují jeho funkce. A když jsem teď kvůli rozbitému Desire musela přejít zpátky k Diamond, fakt mi chybí připínání poznámek na plochu (softwarový lísteček s nákupním seznamem prostě nezaponemu), chybí mi reader (na Diamondu to můžu zkusit taky, ale protože mi jednou zmrznul, tak se rychle přehřeje a doby, kdy jsem na mobilu přečetla velkej kus Kingovy tvorby a nemusela v nacpané tramvaji lovit knížky a pak je rychle rvát zpátky, jsou asi pryč) a poslouchání hudby (ze stejného zamrznutého důvodu ho nemůžu přetěžovat celou cestu vlakem). Ale na sociální sítě jsem přes mobil nikdy nechodila, každou kravinu jsem nefotila a pokud jsem byla s někým, bylo to stejné, jako bych měla první vyrobený samsung. Protože vím, že je slušné nečumět do mobilu, když mám společnost.
A s tím souvisí i další nesmyslné stesky - že když mají lidi chytré mobily, tak se odcizují, všude po ulicích jsou vidět jen bytosti s tvářemi zabodnutými do displeje a lidskost a vřelost a to srdíčko je to tam, zahrabané pod nánosy prachu a smogu. Heh. Bleh.
Ale víte co? Kdybychom se přenesli do doby, kdy moc mobilů nebylo, tak by byli lidi zavrtaní v novinách, v knížkách nebo by prostě zírali do země. Protože když třeba na zastávce sedí skupina lidí byť přibližně stejného věku, neznamená to automaticky, že se znají, a že místo aby spolu mluvili hrajou hru nebo brouzdají, než dojede spoj. I kdyby to byli puberťáci, tak to neznamená vůbec nic. Copak když se někde sejdou lidé, mají se automaticky zapáleně pustit do debaty? Vy to děláte? Ne, co? Ono totiž překvapení, většinou se lidé na zastávkách, v čekárnách, ve frontách i na ulici, přestože jdou stejným směrem, neznají vůbec nijak. Můžou se vyskytovat dva nebo tři, co zrovna někam míří spolu, ale jinak je úplně normální, že člověk stojí sám a jaksi nemá důvod dát přednost hovoru o počasí s někým, kdo náhodou čeká vedle, před rozečteným dokumentem nebo rozehranými kartami.
Protože jo, sedím na nádraží a mladí zíraj do smartphonu, ale jednak ne všichni a ve skupinkách se spolu klidně baví, a jednak - co mají podle vás dělat, když společnost nemají? Zkoumat podlahu? Zavrtat pohled na sloup? Do kolejí? Koupit si noviny nebo vytáhnout knížku, aby nepohoršili? Učit se? A co když tu knížku nebo noviny prohlíží v mobilu? Co když si pročítají poznámky? Já třeba naposledy, když měl vlak zpoždění dvacet minut, vytáhla na nádraží noťas. Zajímalo by mě, kolik lidí si myslelo, že jdu závislačit na internet, a ani je nenapadlo, že pracuju na zadaném článku. A i kdyby ne, proč během čekání třeba neudělat další kolo?
To je fakt nutný, aby mi někdo nenadával do zkažené mládeže, absolvovat to celé s dutým pohledem do prázdna? A nebo si mám náhodně vybrat dalšího čekajícího, přisednout si a začít "To nám dneska ale hezky prší, co?". Když jsem jela do školy v úterý, jeden takový čekající kolem sebe chrlil průjem o zkurvených černých uprchlících ze Slovenska a jakej hnus to je, protože u další lavičky postávaly dvě cikánky s třemi dětmi dohromady. Lákavej materiál na lidskou debatu.
Možná, že někoho baví půl hodiny stát a čučet. A možná někdo rád otravuje cizí lidi, co mu ze slušnosti neřeknou, ať zaleze. Ale pokud někdo zase rád přečká čekání manipulací s mobilem, tak ať to dělá, ne?
Jako jediný problém vidím, když tam dotyčný sám není. Nebo když je s dalšími kdekoli jinde. V baru, v restauraci, na výletě, na návštěvě. A když místo aby se bavil vytáhne mobil a jde smskovat nebo na internet. To je dost buranské a krásně to ukazuje jeho nezájem o společnost (omluvit se to asi dá jen na nucených rodinných sešlostech, kde není lepší únik před "acoškolaacoženichacoztebebude" než si zalézt do rohu a prohlížet klidně stránky KSČM, jen abych vypadala zaneprázdněně). A úplný vrchol pak je, když si nacpe sluchátka. Líp společníka poslat do hajzlu už snad ani nejde, protože ani přímé ústní nasměrování nebude mít takový říz.
Jenže to nedělají všichni. Stejně jako v každé problematice je masa umírněných a středního proudu, zkrátka normálních, ta největší, ale zároveň nejmíň vidět, což vyvolává dojem, že neexistuje. Ale když se rozhlédnete po ulici, vězte, že ze všech, co v ruce žádný mobil vůbec nedrží, jich spousta nějaký chytrý má taky. A je jim úplně jedno, že někdo ho nechce a někdo je na něm závislej. Koupili si, co se jim líbilo, a strachem o ovládnutí života bilderbernáty to omlouvat nepotřebují.
Je rozhodně dobře se ozvat, pokud okolí odmítá brát na vědomí můj postoj, mé preference, dobírá si mě proto nebo uráží, a určitě i v případě, kdy naopak oni podléhají nešvaru, na kterém nic dobrého není. Ale v případě mobilů, kdy je všem, co už vyrostli z puberty, úplně putna, z čeho voláte, je to zbytečný vzdychání nad problémem, co tak nějak není problém. Upozornit na závislosti na neustálém kontaktu ano, ale plácat se po ramenou, že já ten ďáblův přístroj, co jim to umožňuje, ani za nich nechci, je blbost. Však přístroj nemůže za to, jak ho kdo používá. Bát se ho? Nenainstaluje vám automaticky bouchačku k hlavě, když se mu nebudete věnovat. A navíc je to trapný. Taky se nebiju v prsa, že místo propisky radši používám bombičkové pero.
Žádné komentáře:
Okomentovat