10.2.14

Stáří je moudrost? Nebo relativní veličina?

Jó, to až budu stará, tak budu moudrá a zasloužím si úctu... moment, co když už jsem? A už pěkně dlouho? Kdy je vůbec člověk starý? A zaslouží si vůbec něco? Ono je to všechno relativní.

Je totiž stáří a stáří. Když se před vás postaví devadesátiletý kmet, asi jen můžete závidět, že to doklepal tak daleko a říkat si, že už skoro patří do jiného světa. Ale když před ním přistane upír Lestat, je z kmeta náhle mladík. A postavíme-li před oba Rexíka, jsou z nich najednou jen takové titěrné tečičky v čase. A co teprve, kdyby je ve frontě předběhl vesmír, že. Pak už stačí jen to, aby to byla fronta na poště, a všichni zmínění tam stráví nejen mládí, ale i stáří.
Ale není to jen tenhle pohled, co stáří relativizuje.

Když mi bylo tak kolem dvanácti let, narodily se poslední děti v naší blízké rodině. Přidejme k tomu šest, když už začaly trochu frackovatět, a ejhle, já jsem vzhledem k nim najednou strašně stará osmnáctiletá bába, která je absolutně mimo mísu. Pak ale zasednu v lavici v posledním ročníku střední školy jako nejmladší kuře, kterému bylo osmnáct teprve nedávno, v době, kdy už se ostatní ožírali dle zákona nějakej ten pátek, a jsem ucho a benjamínek. Dnes je ten rozdíl ještě markantnější, hlavně proto, že drtivé většině mých spolužáků už táhne na pětadvacet, já se tu smolím se svou čtvrtroční dvaadvacítkou, a sestřenice a bratranci na hranici nejtěžší patnáctileté puberty jsou těžce kůl, jak já nikdy být nemůžu.

Takže kdy se považovat za starého?
Myslím, že dokud existuje někdo, na koho můžete ukázat a říct: Jo, tenhle je starej, to já jsem proti němu ještě mladík, tak zas tak staří nejste. A jakmile už ukázat nemůžete, hoďte nohy nahoru a pošklebujte se ostatním, kteří ještě musí makat, nebo nedej bože něco se učit. Dovolí-li vám to artróza.

Nebo se to pozná podle něčeho jiného?
Když zadám do googlu "stáří je" a prokoušu se stářím jelena, zjistím, že stáří je jednak těžké (což asi je, kdyby bylo lehké, hollywoodští plastici nemají co do úst) a jednak, že je moudré. A že si zaslouží úctu. Ale to je jen další relativita. Podívejme se na to.
Celý život se budu učit, budu respektovat cizí názory a porovnávat je se svými, budu sledovat dění a nepřisednu si vedení, jo, asi bude mé stáří moudré. Možná ne dlouhé, ale moudré. Ale když budu celý život buranský blbec, čas najednou neudělá puf a ze mě nebude uvědomělá studnice plná mouder. Možná tak něčeho jiného, co jsem si střádala předchozí léta kyselých ksichtů.

A úcta? Fakt si zaslouží někdo úctu proto, že se vajíčko a spermie jeho rodičů spojily o šedesát let dříve než těch mých? Zasloužil se svým narozením přesně v tom roce o něco? Ukončilo jeho narození válku nebo ji začalo? Jestli ano, asi v tom stejně předně jeli jeho neposední odbojářští rodiče, takže nic, ale samotný věk si přece nezaslouží úctu. Ani to, že vyrostl, vystudoval, pracoval a odešel do důchodu si úctu nezaslouží. To přece dělá každý, pokud není menšina, nebo není zabit, třeba jen přirozenou smrtí. Dokonce ani to, že onemocněl, nebo že byl nucen prožít nepříjemné politické a válečné události minulého století. Není to jeho zásluha, prostě se to stalo, zbabrali to jiní, ne on. Ostatně kdyby to zbabral on, teprve by se na něj plivalo.

Zvláštní úctu si zaslouží člověk, který něco dokázal, který se choval dobře, někomu pomohl, něčemu nespravedlivému se postavil, který třeba celý život něco zařizoval nebo udržoval (pokud nešlo zrovna o plynové komory), který se o něco snaží a jde si za tím, který se zkrátka nechová už ve dvaceti jako nerudný dědek, protože dost pochybuji o tom, že takový se někdy změní. Ale tohle vůbec nezáleží na věku.

Úctu si zaslouží i dvacetiletý kluk, který pomáhá v útulku nebo skočil pro tonoucího kamaráda, stejně jako šedesátiletá paní, jež se snažila co nejlépe vychovat jednu generaci prvňáčků za druhou. Ale ani mě nenapadne spojovat tohle slovo s pupkáčem celý život se vyvalujícím před hospodou jen proto, že už má sedm křížků na krku, stejně jako s blbečkem, jenž za smysl života považuje prachy v levačce a pravačku na poklopci. A vlastně ani se mnou, protože nedělám nic záslužného, jen to, co běžně člověk dělá. Nějaká úcta k životu jiných by tu fungovat měla, ale není nejmenší důvod v takovém případě projevovat ji jinak, než že mi nebudete ubližovat.

Proto je stáří relativní. Proto by neměla být úcta automatická. A proto je relativní i stařecká moudrost, na kterou se však na rozdíl od stáří samotného nelze dívat z té druhé stránky, tedy "Ten, ten je teprve blbej, to já jsem proti němu génius." A nemám ráda, když to někdo dělá.

Článek na téma Stáří



Žádné komentáře:

Okomentovat