12.1.14

Hobit: Šmakova dračí poušť

Originální název: The Hobbit: The Desolation of Smaug
Země: USA, Nový Zéland
Rok: 2013

I na druhém díle trilogie Hobita podle knižní předlohy stejnojmenné knihy J. R. R. Tolkiena jsem byla v kině a opět těsně po premiéře, protože když ne Pán prstenů, chtěla jsem si alespoň něco ze Středozemě vychutnat na velkém plátně, ale tentokrát jsem nějak nenašla chuť napsat o něm alespoň krátkou recenzi dřív. Až teď.

Předně musím říct, že film, jenž se honosí titulem "podle knižní předlohy Tolkiena v rukou Jacksona", nemůže být zkopaný víc. Tento film už totiž není podle knižní předlohy. Druhý Hobit si vzal z knihy pouze postavy, Středozem a fakt, že mají trpaslíci dojít z Meddědova domu až do Osamělé hory, a to přes království k trpaslíkům nevraživého Thranduila. Zbytek je hodně silně vymyšlený pro účely filmu a ani nemá smysl ho teď s knihou srovnávat. Protože pokud to udělám, musím říct, že je to hrůza. Efektní hrůza hezká na oko. A nejvíc mě mrzí, že tak moc zkrouhli rozhovory Bilba a Šmaka a že Bilbo se tu na rozdíl od knihy nikam neposunul, pouze se prohloubil jeho vztah k prstenu. Pokud ho ale vezmu jako film sám za sebe, jako samostatné dílo, druhý díl Hobita bez vazby na knihu, tak je to přece jen celkem dobré. A protože při zhlédnutí a zrecenzování prvního dílu jsem knihu ještě přečtenou neměla, zůstanu u toho.
Na začátku trpaslíci, Bilbo a Gandalf ještě pořád utíkají před skřety. Gandalf tedy rozhodne, že nějaký čas stráví v domě Medděda kožoměnce, kde by mohli být v bezpečí, protože jak brzy zjistí, Medděd se dokáže měnit ve velkého nebezpečného medvěda, pro něhož není problém se skřety zatočit. Od něj pak pokračují dál do Zeleného hvozdu, z něhož se kvůli temným silám pomalu stal Temný hvozd, v němž už trochu potemněla i srdce elfů, kteří mu vládnou. Jenže Gandalf se od družiny oddělí, aby prozkoumal pevnost Dol Guldur, a trpaslíci s Bilbem brzy padnou do pasti velkých masožravých pavouků a sotva od nich se zdravou kůži utečou, skončí v elfím vězení krále Thranduila. Když totiž Thorin odmítl podělit se s ním o bohatství pod horou, rozhodl se držet trpaslíky v zajetí do konce jejich života. Bilbo s pomocí záhadného prstenu ale zakročil, trpaslíky osvobodil a oni se tak potají dostali až do Jezerního města, posledního města cestou k Hoře. A odtamtud už byl jen krůček. Stačilo stihnout vylézt k tajným dveřím před soumrakem Durinova dne a cesta se otevřela. Jenže uvnitř stále číhalo to největší nebezpečí. Drak.
Ano, takhle krátce se dá děj shrnout, protože o tohle v podstatě šlo. A také o to, čeho se fanoušci nemohli dočkat, aby Šmak už konečně promluvil. Aby celý film ale přesáhl dvě hodiny, všechny tyto etapy byly velmi dlouhé a natažené a navíc vyplněné bitvami se skřety, což se odehrávalo vážně každou chvíli, a hlavně Legolasem a Tauriel, postavami, které v Hobitovi původně neměly vystupova, a v případě Tauriel dokonce byly úplně vymyšlené. A nejen, že se do děje tedy přidalo pár minut elfích soubojů a rozhovorů, ale i začínající mezidruhový románek, na který jsem tak trochu třeštila oči, ač jsem o něm předem věděla. Kili je přece jen pořád v nepoměru. A vzhledem k tomu, jak to s ním má dopadnout, je taková romance dost na hraně samoúčelné výplně. Zatím mu Tauriel dokázala zachránit život, jenže existuje opravu jen proto, aby mohli Kiliho zranit a nezabít? Protože to zranění zapříčinilo rozdělení trpaslíků a mohlo by do budoucna ještě hodně znamenat a hodně zamotat děj.
Na rozdíl od přidaných postav se mi ale moc líbilo ztvárnění Medděda, který je mi trochu povědomý a je tedy možné, že se tvůrci inspirovali jinou postavou, ale nemůžu si vybavit jakou, a především ztvárnění a namluvení Šmaka. Hlavně tedy jeho ohněm zářící břicho ve chvíli, kdy se chystá vychrlit plameny. Jen je opravdu obrovská škoda, že ho s Bilbem nechali takovou chvilku a zbytek děje, ne zrovna krátký, nastavili něčím, co se dá nazvat jako zběsilé pobíhání po podzemním království doslova s hořící koudelí za zadkem. Trpaslíci se zbytečně dlouho proháněli chodbami a zalití Šmaka do zlatého brnění, které kdyby neshodil, nikdy ho nezabijí, to nezachránilo. Snad jediný výrazný odklon od předlohy, co se mi zamlouval, byla Gandalfova cesta do Dol Guldur. Setkání s Nepřítelem, Nekromantem, Sauronem, jak chcete, bylo velmi dobře provedeno a co hlavně, zjistila jsem, proč se od nového povstání zobrazoval jako obrovské oko v Mordoru. Jistě, že to souviselo se sledováním, ale proč zrovna takhle, to se ukázalo tady a zaujalo mě to.
I když tedy v konečném hodnocení odstoupím od knihy a na Hobita se podívám jako na samostatné filmové dílo, které se mi líbí (myslím, že výběr herců je skvělý a Jackson už ví co a jak ve Středozemi udělat, až na záběry z okolí elfích sídel, protože i tady mi při bitvě na řece připadalo, že jde o počítačovou hru, tak moc ta grafika skřípala (kouzelník Simon? Něco takového jsem kdysi hrála a živě mi to připomnělo), musím říct, že je to čím dál víc natahované a zbytečně vyplňované buď rovnou fantazií režiséra a nebo prodlouženými scénami, které ale i z napínavých bitev po patnácti minutách dělají nudu. Kdyby místo prodlužování takových scén byly zařazeny jiné, které třeba dokonce měly být, nemusely by se hlavní postavy ani tak často ocitat v ohrožení života, protože pozornost diváka by se udržela jinak. A mě moc mrzí, že jsem se místy zrovna při Hobitovi nudila. Alespoň ale vysvětlil, jak to vlastně celé začalo.
Mimochodem, románek Kiliho a Tauriel jsem asi odsoudila. Ale hláška o něčem v kalhotách plus Legolasovo estetické zhodnocení budoucího velmi dobrého přítele, mě upřímně rozesmálo. A že má v sobě filmový Bard Lučištník něco z Orlanda? V první chvíli mi připadalo, že si odskočil Will Turner.

Tohle je soundtrack, který je sice úplně jiný, než v prvním díle, má úplně jiný styl a myslím, že ten první se hodí víc, ale přesto je to skvělá písnička a já si ji musela stáhnout okamžitě po příchodu z kina.
Foto: IMDb

Mé hodnocení:

Žádné komentáře:

Okomentovat