28.11.13

Pondělí ve jménu Provokace

Ve jménu Provokace vyhlašuji toto pondělí prvotřídní parodickou provokační poctou tématu týdne na blog.cz. Protože toto pondělí bylo samo o sobě jednou velkou provokací.

Já sice nevím, jestli to třeba blog.cz neudělal schválně a pro téma týdne nezajistil další nový rozměr, kdo ví, třeba jo a tak jen napjatě čekám na téma Poprava, ale každopádně nešlo jen o blog. Protože pondělí, jak už jsem říkala, bylo prostě celé jen provokace.

Nejdřív se mi tedy vůbec nechtělo vstát a jít do školy, ale to je asi běžné u každého. Navíc dřív než v 11 hodin mi začíná škola právě jen v pondělí a v pátek (už nějak moc P najednou, to nebude náhoda. Začínám konspirovat i s tím, že i mé příjmení je na P. To už je na pytel.). Ale nakonec jsem se zvedla, sbalila a šla. Místo snídaně jsem potom vyskočila na jedné zastávce, kde přímo proti ní stojí pekařství, zapadla dovnitř a koupila si něco k jídlu. Obvykle pak jezdím ještě o dvě další zastávky dál, takže jak blbec pořád čekám, až přejedou auta, pak čekám až dorazí tramvaj a cpu se do plné tramvaje. Ale dnes jsem vyšla z pekařství, silnice prázdná, tramvaj právě přijížděla a mně tak nebránilo nic mít štěstí a nikde v mrazivém dopoledni nečekat a... moment, když už jsem k ní vykročila, vzpomněla jsem si, že teď mířím ale jinam, a že mě čeká studená cesta pěšky. Jako by to byla normální provokace, že jednou, když nejedu, bych měla přímou návaznost.
No nic, jde se dál.

První přednáška klasika. Na druhou, pekelně nudnou, měl přijít jeden jediný učitel, který jde vydržet. Tak jsem plná elánu vešla dovnitř, zakousla se do svačiny, předala seznam těch, co potřebuju poslat, učitel nakráčel do dveří a... byl to samozřejmě někdo úplně jiný. Ten, co se poslouchat nedá. Ten, co se svým čtením paragrafů není zrovna moc užitečný.
Prostě taková malá provokace, těš se studente, stejně to bude jinak. To jsou ty permanentní změny.

Pak jsem se rozjela na kolej.
Protože jsem měla dvě hodiny čas, dala jsem se do psaní recenze na Hněv andělů. Napsala jsem opravdu dlouhý článek, rozebrala v něm hodně, vypíchla všechno, co mě zaujalo, i co tam bylo špatně, dala jsem si na tom záležet. Dokonce jsem se rozhodla, že se pokusím přilákat pár čtenářů změnou žebříčků a tedy starým trikem se zveřejněním v přesném čase.
Aaaa... virbl, prosím... článek se neobjevil. Tadááá!

To už byla docela řádná provokace a ve spojení s tématem týdne, jež na mě z boxu svítilo, poměrně dohřívající. Jelikož ten článek frnknul úplně a to nejen z viditelné části blogu, ale i z administrace.
Nedala jsem se, zkopírovala jsem text znovu, zveřejnila a začervenalo se upozornění, že takto pojmenovaný článek už v tomto měsíci existuje. Řekla jsem si, že sice leda někde v tajné databázi skryté hluboko v arktické tundře, ale dobře, a přehodila jsem nadpis. Jenže i tenhle článek odletěl za svým dvojčetem expres spojem Plzeň - Praha - Vladivostok a neposlal ani pohled.

Už ale nebyl čas to znovu řešit, protože jsem musela jít na seminář, který vyloženě nemám ráda. A tak jsem to nechala na později. Ještě jsem doufala, že se ti dva vrátí sami, třeba aspoň pro kufr. On i ten seminář byl provokativní víc než dost. Doktor totiž na začátku tvrdil, že zápočet se dostane za docházku, nějakou aktivitu a napsaný test. Tudíž každý pochopil, že test bude psát tak jako tak, a já se tedy nepokoušela dvakrát se hnát na tuto hodinu, když mi bylo blbě, a vynechala jsem ho. To jsem netušila, že asi jen tak provokoval, jelikož v ono provokační pondělí z něj vypadlo, že ti, co mají plnou docházku, dostanou zápočet i bez testu.
Super, byla jsem děsně nadšená, že kdybych tohle věděla od začátku, nemusela jsem se učit na další předmět. Ale aspoň jsem doufala, že se umoudřil blog.cz.

Haha.
Spolkl i duchaplný článek jhůwjgeo, který jsem zveřejnila jen tak pokusně a poslala ho za dvěma předchozími se vzkazem, ať táhnou zpátky, a nedal mi ani možnost ho smazat. A tak jsem se rozhodla trochu zaprovokovat sama a následující text poslala na blog@blog.cz:

V tom rozčilení jsem dokonce zapomněla, že seznamácký mail už pro blog dávno nepoužívám. Ale jak si můžete všimnout, včera mi alespoň "tým blog.cz" odpověděl. Což se mi rozhodně nestává po každém mailu. Spíš tak po jednom z šesti. Možná na ně ta má provokace maličko zapůsobila.

Ostatně, já takhle občas provokuji docela ráda. Vzpomínám si třeba, že jednou, když už mě mimořádně štvaly mailové nabídky O2, jsem jim na nabídku, která tvrdila, že jejich produkt mi pomůže stát se čím chci, odpověděla, že bych se ráda stala profesorkou dějin čar a kouzel v Bradavicích, ale vzhledem k tomu, že je tam učí duch, není možné čekat, až svůj post opustí kvůli své smrti, a že bych si tedy přála víc informací o tom, jak mi v tom jejich produkt může pomoci.
Ti už ale neodpověděli.
Suchaři.
A já o to tak stála!

Pořád to ale nedosahuje ani zdaleka rozměru provokačního pondělka, který jsem ještě zakončila elegantní ránou schytanou od rámu židle, kliky dveří a varné konvice, kousnutím do jazyka při pojídání čokolády, upuštěním laserové myši takovým způsobem, že se i včetně baterek rozlétla do všech čtyřech a půl koutech pokoje a následným uvažováním, zda se mám odvážit jít do sprchy, nebo to nechat až na příští den, abych ještě v osm večer neburcovala správce, instalatéry a třeba i saniťáky.

Naštěstí mi to docela vynahradil hokej, kdy ZČU převálcovala lékařskou fakultu UK 7:3, ale to byla středa. Pondělí bylo provokační. Protivné, parodické, pitomé, páchnoucí prochozenými ponožkami a provokační.
Hlavně provokační.

Mimochodem - když jsem dala tento článek uložit na blogu.cz, s radostí, že už zase funguje, celé to spadlo. No není to třešnička na dortu?


Článek na téma Provokace



Žádné komentáře:

Okomentovat