3.2.13

Henryk Sienkiewicz - Quo Vadis

Originální název: Quo Vadis
Rok vydání: 1895
Český překlad: 1898

Rozsáhlá a známá kniha Quo Vadis není snadná na popis, a proto jsem si jistá, že se mi nepodaří obsáhnout všechno, co bych chtěla. Nemůžu popsat všechny zápletky a složité cesty, kterými se situace dostane až do římského pekla, a ani vyjádřit všechny myšlenky, které dílo snad má, a i kdyby ne, na které čtenář přijde. Ani nevím, jak shrnout můj názor na knihu. Nemůžu říct, že je nádherná, i když je velmi dobře napsaná. Je nechutná. Ale znám i nechutnější. Je krutá, ale je to milostný příběh. Je plná filozofií, ale je obrazem života Říma za vlády císaře Nerona. Je unavující, ale není unavující. U jiných vám dokážu říct, jaká je. Ale tady si budete muset udělat obrázek sami. A sami si najít to, co vy osobně vyzdvihnete.

Jednou z hlavních postav jsou Petronius, bohatý a vlivný Říman, blízký císaře Nerona, arbiter elegantiae, a jeho synovec Marcus Vinicius. Vinicius se zamiloval do půvabné Lygie, dcery krále Lygů, schovanky rodiny Aulů, avšak netuší, že je vychována v křesťanské víře. Když se ji proto pokusí lstí získat, Lygie se svým věrným otrokem Ursem uteče, aby nebyla zneuctěna a dostála učení Ježíše. Vinicius je zmatený. Dosud si stejně jako většina Římanů myslel, že jsou křesťané nepřátelé lidstva, vraždí děti a otravují vodu. Teď se jeho přesvědčení začalo lámat a možná je na cestě k nápravě svých činů a vztahu s Lygií. Jenže ještě netuší, že ve vztahu ke křesťanské víře zažije několik převratů, a že to téměř až fatálně zkomplikuje jeho lásku.

Lygie ho nechce jako pohana milovat, on zatím není schopen křesťanství přijmout. Při svých zoufalých pokusech alespoň dívku vídat se setká s apoštoly Petrem a Pavlem a pod tlakem spalující touhy po své milované začne být ochoten udělat cokoli. Přijme tedy víru a je odhodlán přijmout křest, Lygie se k němu s radostí vrátí a vše mohlo idylicky skončit. Jenže Nero propadá šílenství, víc než vláda ho zajímají pitky, orgie, a stále častěji si stěžuje, že nikdy neviděl hořící město a nemůže tak sepsat píseň, která by se rovnala žalozpěvu za hořící Tróju. Neudělá proto nic menšího, než že potají nechá zapálit celý Řím.

Vinicius to vše ignoruje, jde mu pouze o Lygii. Jenže se má stát ještě něco horšího. Císař obviní ze žhářství křesťany. To rozpoutá hon a peklo. Stovky lidí jsou pochytány a pozavírány a jako trest císař vymyslí speciální hry s divokou zvěří a gladiátory, kde plánuje všechny zmasakrovat. Celá situace se počíná neskutečně zvrhávat. Nejen, že se všichni obávají císařových výstřelků víc než dřív, nejen, že navzdory krutým trestům se křesťanská komunita rozrůstá, ale postupně, když už se lid nasytí utrpením, začíná o Neronovi pochybovat a blíží se definitivní zlom. Nehledě na to, že mezi lapenými křesťany v aréně se ocitne i Lygie.

Nebudu vám říkat, jak to celé dopadlo, protože bych vás připravila o napětí a završení hlavní dějové linie. Můžu ovšem slíbit, že zklamaní nebudete. Občas velmi dlouhé Viniciovy vzdechy nad krutou láskou, jeho pláč a prosby ke Kristovi jsou trochu nudné, jeho dopisy Petroniovi, kde se vyznává ze zoufalství už po polovině mozek přestane zpracovávat, a kdo nemá kladný či alespoň neutrální vztah ke křesťanství, dlouhé pasáže, kde ho rozebírá sám se sebou, s Lygií, nebo s Petrem a Pavlem také asi příliš nadšeně nepřivítá. Ale není to důvod, proč knihu nečíst.

Jsou tam i jiné linie, ať už Chilónovy proměny, ať už Petroniův svérázný pohled na život, nebo třeba šílenství na Palatinu. A samozřejmě část o požáru, o krvavých orgiích v arénách a další a další nepodařené pokusy zachránit nevinnou dívku, či z počátku násilím ji unést do Viniciova domu, se čtou velmi dobře, ač jsou někdy drásající a nechutné. Zvlášť při scéně, kdy hořící křesťanské dítě volá matku, jsem měla chuť knihu zavřít. Ale konec mi to vynahradil. Hlavně konec Petroniovy účasti, kdy jsem mu v duchu musela zatleskat.

Když pak odhlédneme od brutality vraždění křesťanů, čímž se kniha proslavila asi nejvíc, zjistíme, že je i perfektní ukázkou římského života. Vzhledem k absolvování římského práva se nad některými skutečnostmi už ani nepozastavuji a vychutnávám si skvěle vystihnutou mentalitu lidí, u jiných ale pořád čtu docela překvapeně (jsem si vědoma, že křesťani v arénách a podpálení Říma nejsou historická fakta) a myslím, že je to i nesporný důkaz toho, nakolik křesťanství nakonec změnilo Evropu a nakolik se my lišíme a lišit jsme se při tom nemuseli.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat