7.8.12

Pán prstenů: Návrat krále

Originální název: The Return of the King
Rok vydání: 1955
Český překlad: 1993

Poslední díl Tolkienovy fantasy trilogie Pán prstenů nesoucí název Návrat krále nebudu představovat co se týče okolností, postav a existence Středozemě, to jsem udělala už u dílu prvního a dál není třeba nic opakovat. Navíc věřím, že minimálně z velmi povedeného filmu většina čtenářů ví, kdo je Frodo, Gandalf nebo Aragorn a co je Středozemě za místo, a tak se budu věnovat jen ději a mému názoru na něj.

Tato kniha začíná v okamžiku, kdy Pipin společně s Gandalfem pospíchá do Minas Tirith, královského města říše Gondor, poté, co na sebe obrátil pozornost temného pána Saurona. Byla to špatná volba, ale díky ní ví, že je na spadnutí další bitva, tentokrát ne s poraženými Sarumanem, ale s mordorskými vojsky a jejich spojenci. Musí tak varovat správce Denethora, který ale truchlí nad Boromirovou ztrátou a nechce poslouchat. Na druhé straně Sam a Frodo pokračují k Mordoru. Samovi se totiž podařilo Froda zachránit a dokonce ne vlastním přičiněním rozesel po Mordoru zvěst, že se kolem potlouká obávaný elfský bojovník. A i když tedy on sbírá stále větší odvahu, Frodo je na pokraji sil.

Když už se konečně zdá, že je alespoň z poloviny po všem, po velké bitvě u Minas Tirith, do níž se zapojilo i vojsko rohanských a mrtvé vojsko přivedené Aragornem, jenž se znovu chopil svého královského úřadu, nadchází pak nová bitva u bran Mordoru. Ač v téměř posledním úseku příběhu padlo i mnoho kladných postav, je třeba bojovat dál. Froda čeká nejnebezpečnější úsek cesty a potřebuje ji uvolnit. Aragorn proto vyzve temného pána na poslední souboj a umožní tak dvojici dojít až k hoře. Jenže tam se objeví i proradný Glum hnaný touhou po Prstenu a nechce dopustit, aby byl zničen. Ani Frodo možná už nemá dostatek vůle k tomu, aby se ho zbavil. I když tedy ty velkolepé bitvy odehrají lidé, hlavní tíha stále leží na hobitech a jejich maličkých statečných srdcích.

Tím se dá shrnout hlavní děj. Samozřejmě je ve třetím dílu stejně jako v předchozích mnoho vedlejších nedůležitých zápletek jako jsou dohady o kráse Galadriel, svatba Aragorna a Arwen, poměrně hodně se tu také vyprávění věnuje vztahu Faramira a rohanské Éowyn. Více dopodrobna se seznámíme i s chodem samotného Minas Tirith, s úřadem správce i službou v Minas Tirith a nebo i s osudem Kraje po zničení Prstenu. S tím souvisí i konečný osud Sarumana a tím stejně, jako příběh začal, končí u hobitů a jejich statečnosti, když se s pleněním Kraje vypořádávají. Na rozdíl od druhého dílu jsou tu i mnohem lépe vyjádřené bitvy, především ta zásadní u Minas Tirith a smrt Denethora. 

A koho by zajímaly osudy členů společenstva po skončení třetího věku, ani ten nebude zklamaný. Budoucnost Tolkien popisuje ještě několik generací dopředu a jako bonus jsou v druhé polovině knihy rodokmeny některých postav, historie rodů trpaslíků, lidí i elfů, detailní rozbor jednotlivých řečí a historie Středozemě ve všech věcích. Tam se pak dovysvětlí všechny otázky a nejasné souvislosti, které v průběhu příběhu mohly čtenáře o jednotlivých postavách napadnout.

Možná to je ale i trošku na škodu, protože na celý zbytek děje tu stačí polovina knihy a při tom se tam odehrává to nejzásadnější, kdežto druhá půlka mluví o historii, pojmologii a elfské, trpasličí, skřetí, lidské řeči, písmu a výslovnosti. A to je asi ta úplně nejnudnější část. Přečetla jsem to všechno, ale příliš mě nezajímaly informace kdo kdy vládl, kam kdy kdo přišel nebo ne příliš srozumitelné instrukce jak co číst a psát. Hlavně pro ty, kdo nečetli žádná další související díla, je to nezajímavé. Ale v případě, kdy někdo má za sebou i Hobita a Silmarillion, nebo ten, kdo se zajímá i mimo hlavní příběh, určitě najde mnoho užitečných informací. Navíc je to další důkaz bezbřehé Tolkienovy fantazie, která vytvořila detailní, dokonalý, úplně jiný svět.

Kvalitou se tak Návrat krále rozhodně rovná předchozím dílům a já jsem nadšená, že Tolkien nezapomněl ani na vedlejší postavy. Nodně rozvedl vztah Faramira a sestry nového Rohanského krále, jen se mohl stejnou měrou věnovat i Aragornovi a Arwen. Vím, že to píšu u každého dílu, jenže je to má oblíbená dvojice, a kdyby tady nedošlo k jejich svatbě, Arwen by se téměř neobjevila. A úplně největší úsměv po samozřejmě dobrém konci vyvolala nejspíš zmínka, že Galadriel vymohla pro svého obdivovatele Gimliho poctu odplout z Šedých přístavů společně s Legolasem. Líbí se mi, jak hluboce tam pasují city jako přátelství, úcta, vděčnost, důstojnost, pokora, pevnost. Zkrátka šlechetnost hlavních postav. V tak velké míře, jakou tím některé charaktery v příběhu oplývají, působí aspoň na mě hodně pozitivně a přebíjí všechno negativní z Mordoru a Sarumanovy zatemněné mysli.


Mé hodnocení:


Žádné komentáře:

Okomentovat