5.1.11

Ještě jednou nehmotno

Ráda bych ještě doplnila můj první článek na téma týdne blogu.cz, protože chci chci rozšířit dvě věci, které jsem v něm naznačila. Proč nevěřím na nebe a peklo a proč nevěřím na žádné místo, kam by "duše" měla po smrti odejít.

Nejdříve to nebe a peklo.
Sice jsem většinový ateista, ale to s tím nemá nic společného. A co o tom říká bible, to mi taky citovat nemusíte, v rámci jednoho předmětu zimního semestru jsem si to musela přečíst. Tady chci ale uvést vlastní, ničím nepodložený, amatérský a fantaskní výklad.

Kdyby mělo peklo být, kde by jako bylo? Pod povrchem Země? Ale kde? Není přece vědecky dokázáno, že se Země skládá z mnoha vrstev, přičemž každá je teplejší než ta předchozí, a že na nějaké peklo tam tedy není místo? Že Země je tuhý materiál, a tak tedy těžko bude někde vydlabaná obří ďoura, kam odchází duše zlých lidí? Nebo existuje v nějaké jiné... ach to už jsme zase u dimenzí a to je taky záležitost vědy. Nenáboženská.

A co nebe? To by mělo být nahoře, že? Ale kde? Někde vysoko nad mraky, ještě v atmosféře nebo až daleko za, někde ve vesmíru? A jak tedy, kdyby bylo někde kus nad Zemí, je možné, že ho satelity nespatřily? Zase se budeme pohybovat ve mně neznámé fyzice? Dokážu si představit, jak by se tvářil Ned Flanders, když tady pořád srovnávám víru s vědou. Ale nemůžu prostě věřit v existenci něčeho, pro co nemám důkaz. Opravdu ne. Můžu věřit v existenci toho, pro co já důkaz nemám a co jsem neviděla, ale pro co mají přesvědčivé vysvětlení a důkazy ostatní. Ale jinak to po mně nechtějte, nebudu bečet ve stádu ovcí, které jdou za tím, co prostě někdo řekl.

Nebo by třeba to nebe a peklo mohlo být symbolické. Peklem by bylo, kdyby po smrti musela duše zůstat a dál se plahočit na Zemi a nebem zase, kdyby mohla zemřít s tělem a taky přestat existovat. Zbavila by se všeho, co jí život přinesl. Tahle metaforická možnost se mi docela líbí, ale klidně si jí nevšímejte, protože všechno, co tu píšu, je čistě můj výplod. Ale pořád operuje s pojmem duše, nebo "něco", co by tu po smrti zůstalo. V minulém článku jsem však už naznačila, že nevíme, co by to mělo být, jak by to mělo vypadat a jak vůbec by bylo možné, aby to tu zůstalo.

(Ned Flanders už omdlel.)

Stejně je to s těmi bájnými místy, kam se měly duše zemřelých dostat. Kde by ta místa měla být? A nechci sem už motat problematiku dimenzí a realit, o nichž nevěřím, že by s nimi náboženství pracovalo, a že by existovaly za takovýchto "podmínek", takže na to odpovědět nejde. Jistě, tehdy, když části Země nebyly prozkoumané, bylo lehké uvěřit tomu, že tam někde se to místo nachází, ale dnes? Dnes pro ně nějak není prostor. A že by byl nějaký prostor vedle prostoru... a jsme zase zpátky.

Takže ne. Pokud něco z nás existuje po smrti, asi to nebude tady mezi námi, ale někde, kam nevidíme. A určitě to nebude "život". Tedy posmrtný život. Život je tady, kde máme tělo, kde máme životní funkce, kde prožíváme své slasti a strasti. Potom nastane smrt a život tím končí. Je-li tedy něco dál, je to jiná forma existence, ale určitě ne život. A pro mé přesvědčení to není nic jednoduše pochopitelného nebo shrnutelného do slova "duše".

Příště, rozhodla jsem se, se ještě podíváme na můj názor ohledně posmrtné existence nejen nehmotného čehosi, ale i těla, takže můj pohled na zombie, upíry a podobné oblíbené stvůry.


Článek na téma Posmrtný život



Žádné komentáře:

Okomentovat